Zasvěcení

2.10. 2017 Lenka Liška 3094x

Má milovaná, tenhle text je pro tebe. Je pro všechny ženy, které zažily nějakou traumatickou situaci a bály se jí zveřejnit, bály se o ní mluvit.

Tenhle text je i pro mě. Je to krok z prostředí strachu, manipulace a frustrace do svobody, nádechu a vyrovnání se s tím, co se před několika lety stalo.

Na mé cestě sebepoznání má totiž své místo i „duchovní škola.“ Asi si člověk, pokud nemá zdravé základy, musí něčím takovým projít. U mě to bylo hodně spojené s krizí identity. Vůbec jsem nevěděla, kdo jsem, kam patřím a tady na světě už mě to vůbec nebavilo. Byla jsem nemocná, nešťastná, frustrovaná. Když jsem poprvé do téhle školy přišla, bylo to jako pohlazení po duši. Bylo mi tam moc krásně. Nikdo mně nesoudil a já měla poprvé pocit, že mě někde berou takovou, jaká jsem. Moje domnělé chyby tam byly brány jako proces, a učení mi víceméně dávalo smysl.

Problém byl, že i když mi tam bylo příjemně a dostala jsem se k fajn stavům a technikám, krize toho, kdo jsem přetrvávala. Nechávala jsem se strhnout a unášet na proudu nových energií, meditovala a naivně hltala vše, co nám bylo předáváno. Bylo to fajn, až na to, že v reálném materiálním světě to bylo dost na pytel. Nestála jsem nohama na zemi a jediné co mě zajímalo, bylo duchovno.

Ano věděla jsem, že je to tantrická škola, ale až na pár ásán, setkání s tantrickou masáží (kterou doporučuji fakt jen u člověka, který má sám u sebe čisto, jinak si na sebe necháte nalepit nelichotivé energetické balíčky) a povídání o sublimaci sexuální energie, mi nic moc divného nepřišlo. Možná jen to focení, kdy jsme museli mistrovi posílat polonahé fotky, abychom mohli postoupit do dalšího ročníku. No dobrá tady už si rozumně smýšlející člověk klepe na čelo, ale mně to až tak divné nepřišlo. Bylo nám vysvětleno, že je to proto, že právě z těchto fotek mistr pozná, jestli jsme energeticky na další ročník připraveni. Sice si říkám, že tak osvícený mistr by to měl poznat i ve svetru, navíc při studiu kvantového pole vím, a mám s tím zkušenost, že se dá na jakéhokoliv člověka napojit kdekoliv na zeměkouli a energeticky si ho projet, ale budiž, asi to k té tantře tak nějak patří.

Divné mi začalo připadat až to, že se nějak kupily tajnosti. Ať už se jednalo o techniky, zasvěcování do nich nebo o samotném mistrovi. Všichni byli tajemní jak hrad v Karpatech a zvěsti o podivných zasvěceních o kterých rozhoduje jen mistr, byly zahaleny nejednoznačnými řečmi, klopením zraku nebo slovy, že na takové pochopní ještě nejsem připravená. A že o tom, kdy budu, rozhodne mistr právě podle fotek.

A ten čas nastal. Po jednom jediném roce se usmálo štěstí i na mě. Byla jsem pozvána k samotnému mistrovi. Koukl na fotku a ejhle mohla jsem jet. Byla jsem nadšená. Tenkrát mi vůbec nepřišlo divné, že nesmím vědět, kam se pojede, že ho stíhá policie a že když jsem se na cokoliv zeptala bylo to tajné. Takže jsem odjížděla bez jakýchkoliv informací, jen s tím, že mám být otevřená novým věcem. Vzhledem k tomu, že moje představa setkání s mistrem byla omezená maximálně na satsang nebo povídání, neměla jsem strach. A že ho prý stíhá policie za znásilnění? Slečny si to prý vymyslely, protože on šíří po světě krásné učení a v jeho zemi to nechtějí. To samé se přece děje v Tibetu, tak proč by to nemohl být ten samý případ?

Na autobusovém nádraží jsem dostala jízdenku do onoho zahraničního města. Nikomu jsem nesměla napsat ani říct kam jedu. Dvě slečny, které jely se mnou byly fajn a tak jsem si říkala, že na místě se jistě bude možnost na cokoliv doptat. Užívala jsem si cestu a těšila se na nové zážitky. Na nádraží, kde přistál náš autobus už na nás čekali dva muži. Každé z nás daly květinu a čokoládu a promtně k tomu přidali kloubouk a zatmavené brýle, abychom neviděly kam jedeme. V autě už jsem začala být trochu nervózní, brýle jsme si nesměly sundat a než jsme dojely na místo určení, ještě jsme zastavovali v podzemních garážích, kde muži vyzvedávali nějaké časopisy a knihy. No dobře rebelovala jsem i tady a brýle si trochu nadzvedla. Naše cesta končila na příjezdové cestě jakéhosi rodinného domu, kam jsme musely rychle vběhnout postranním vchodem. Hodně situací v životě dokážu brát s humorem, ale tady mě smích přešel a nastal šok. Celý dům byl plný žen různého věku.

V prvním patře se nacházely asi dva menší pokojíky, kuchyň a malá kancelář. Uprostřed hlavní místnosti se tyčilo točité schodiště do dalšího patra nad kterým visely velké plakáty nahých žen. Celý dům zahalovalo mírné přítmí a ve vzduchu se vznášela vůně těžkých sladkých parfémů prosycených pachem moči. Dívek tu bylo mnoho, v pokojích nás spalo asi šest. Už první přivítání dalo znát, že vztahy v této „duchovní“ škole nebudou úplně postavené na důvěře. Starší žena nám prohrabala kufry, zabavila mobilní telefony a řekla nám, že se v domě šetří vodou, takže čůrat můžeme do sklenic, které pak budeme vylévat do umyvadla. Myslím, že sprcha byla povolena jednou za tři dny. Ale co si budeme povídat, sprcha byla to poslední, co mě trápilo. Hned po prošacování osobních věcí začalo martirium podepisování různých dotazníků a lejster, kterým jsem pomálu rozumněla, neb byly všechny v angličtině a já už se fakt bála. Naštěstí moje spolucestovnice mi je trpělivě překládala.

Měla pochopení pro moji mizernou znalost angličtiny, o to menší pochopení však všichni měli pro mé všetečné otázky. A tak jsem všechny velmi rychle štvala tím, že mě prostě zajímalo co to vlastně podepisuju a hlavně proč to podepisuju. Odpověď byla vždy stejná, že je to kvůli mistrovi a já se na to nemám ptát. Mám to jen pokorně přijmout. Moje nervy už byly na pochodu a představa, že v domě strávím celý týden, mi klidu nepřidala. Všechno se ve mně sesypalo ve chvíli, kdy jsem musela na Bibli přísahat, že nikdy nikomu o tom, co se na tomhle místě dělo, neřeknu. No tehdy jsem byla tak vyděšená, že jsem tomu i pár let po tomhle zážitku věřila a nikomu se o tom nezmínila, což mě stálo pár tisíc za terapie a hlavně hodně šrámů na duši. Napětí se stupňovalo každým dalším úkolem. Focení pro mistra, tentokrát zcela bez oblečení jsem proplakala. Když jsem usínala schoulená na matraci na zemi, s pocitem vyděšenosti, poníženosti a vzpomínkou na to, co jsem dnes všechno podepsala, rozmáhal se ve mně jen jediný pocit, že musím pryč. Alespoň pryč z tohoto domu.

Moje všetečné otázky a vzpouzení se pravidlům a pláč mi v domě vysloužily nelichotivou pozici, protože se kvůli mně dívky prý nemohly soustředit na svůj duchovní růst. (Jednou z praktik bylo i sledování porna). Tak jsem byla opět s černými brýlemi převezena do bytu, garsonky, kde se tísnilo sedm dívek. Tohle už byla přestupní stanice k onomu mistrovi. Pořád jsem nechápala o co přesně jde, ale nějak už jsem začínala tušit, o čem to zasvěcení vlastně bude. Jediným spojením s mistrem byly dopisy, které mu byly v pravidelných intervalech doručovány. Napsala jsem tedy, že nevím, co se děje, ale mám fakt strach. Došla odpověď, že jsem sobecká hloupá ženská, se sadomasochistickými sklony a můj život ovládají démoni v oblasti solární čakry. Strach, stres, panika a vliv prostředí zamlžily mé logické uvažování, navíc nebylo na koho se obrátit, můj telefon a veškerá elektronika i doklady byly pořád zabavené, takže když na mě přišla řada, nasedla jsem do auta s černými brýlemi a jela se setkat s tím zbožňovaným mistrem. Mezi všemi dávkami jsem byla za exota, který nechápe tu obrovskou lásku a požehnání. A já fakt věřila, že je se mnou něco špatně.  Když jsem se ocitla v malé chodbičce vedoucí do bytu s několika pokoji, kde to smrdělo jako indická parfumerie po záruční době, došlo mi, že jsem v háji.

Nebylo kam utéct a i když mi nehrozilo bezprostřední nebezpeční, všechno ve mně křičelo: zmiz! Mistr se objevil ve dveřích jen v lehkém červeném saténovém župánku, který už si na pračku zřejmě ani nepamatoval. Chytl mě za ruku a začala ta nejnepříjemnější debata ze všech. A zase v angličtině, naštěstí moje spolucestovnice zase překládala. V podstatě jsem opět byla za démona a bylo mi řečeno, že jen on mě naučí techniku, která mě démonů zbaví. Za jeho zády prosvítal vchod do tmavého pokoje, kde blikala světla jak na nespoutané trans párty. Když jsem se zeptala, jestli bych se těch démonů nemohla zbavit nějak jinak než tím, že s ním půjdu provádět kdo ví co, rozlítil se a řekl, že ne. Že bych sice mohla cvičit jógu ale to by trvalo fakt dlouho a není to jisté. Adrenalin už jsem měla na plných obrátkách a chtěla pryč. Poděkovala jsem za pěkný výlet a řekla, že okamžitě jedu domů. Poprvé za celou dobu jsem se za sebe konečně postavila, za to, co opravdu cítím. To ho hodně rozlítilo, trochu na mě křičel a pak řekl, že o celé téhle situaci mám meditovat. A že dřív stejně nemůžu odjet kvůli zakoupenému lístku na autobus. Jeho asistent mě pak odvezl zpět do bytu, kde jsem měla ještě dva dny čekat na datum odjezdu. Dva dny v prostředí, kde jsem byla za vyvrhele. Slečna, která byla fakt milá a která se tam o celý byt starala, mě častovala uklidněním, že jsem odmítla boží milost a další šance už nemusí přijít. Což mi mimochodem opakoval pořád dokola i onen mistr, že jemu už se nebude zřejmě chtít mě spasit.

Naštěstí ani mistr takové velikosti nedal setkání se mnou a tak se tak rozzuřil, že mi povolil odjet o den dřív domů. Spasení mi pak nabídl ještě jednou, ale já se rozhodla, že spasit se můžu tak maximálně sama a pro mě mnohem příjemnějším způsobem.

Je to už pár let a já se s tímhle zážitkem vyrovnávala doteď. Neprošla jsem žádným zasvěcením, ale už průběh celé akce a ujišťování o tom jak jsem špatná a odmítám boží milost, když nedržím pusu a krok, mi pár šrámu na duši vytvořilo. Nejtěžší bylo odpustit sama sobě, že jsem něco takového dopustila a že jsem podlehla strachu, místo abych se za sebe hned rázně postavila. Za to jsem se na sebe zlobila nejvíc. Byla to velká lekce vlastní sebehodnoty a sebelásky a já jsem za ni vlastně vděčná. Jediné, co by mě mrzelo by bylo, kdyby tahle zkušenost zůstala zavřená uvnitř mého těla, mého srdce, aniž by mohla cokoliv změnit. 

Nejsem tu od toho, abych posuzovala, co je dobré a co špatné.

Jen hluboce cítím, že když svůj příběh zveřejním, můžu změnit vnímání dalších žen. A pokud stojíte před rozhodnutím jít do nějakého takového zasvěcení, hodně vnímejte svůj pocit a varovné signály. Ujistěte se, že touha opravdu vychází z vašeho srdce, z vaší nejvyšší radosti a vášně a ne z pocitu, že je potřeba na vás něco opravit. Pokud ale ucítíte jakoukoliv manipulaci, nátlak nebo ponižování, pokud se odváží vás někdo posuzovat a říkat vám, že to zasvěcení potřebujete, protože jste tak špatné, sbalte kufr a jeďte od takového mistra hodně daleko. Je jen velmi tenká hranice mezi dobrovolným rozhodnutím a „dobrovolným rozhodnutím“ pod vlivem manipulačních technik. Buďte pozorné ves svém pocitu, ve svém těle. To je jediná pravda, jediné vodítko, kterým se můžete řídit. A to nejen v jakékoliv duchovní škole, ale kdekoliv v životě.

A jak to dopadlo? Já sama jsem na duchovní růst nezanevřela. Našla jsem svého duchovního mistra (Paramahamsa Sri Swami Vishwananda),  který mně vede jen k tomu, abych poslouchala svoji intuici a hlavně srdce. Abych si byla vždy jistá, že mě bůh miluje a to bezpodmínečnou láskou, ať udělám cokoliv, ať se rozhodnu jakkoliv. Že jsem nádherná, zářící, milující žena, která si zaslouží lásku, úctu a respekt. Stejně jako ty.

S láskou a úctou ke všem ženám Lenka Liška

Tímto textem také děkuji všem nádherným ženám, které mě v mém rozhodnutí svoji zkušenost zveřejnit podpořily. Za to, že se mnou otevřeně sdílely své příběhy a zkušenosti s tím, jaký dopad na jejich budoucí život mělo, že se v oné „tmavé chodbě“ neotočily a nejely domů.

Single holka z Moravy co se z toho rozhodla nepo... Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře