Vztah prostě je

A tečka. Takhle jednoduše by se dal shrnout článek, který chci dnes napsat. Protože to je celá pravda. Možná by to mohlo být ještě o tom, jaký ten vztah může být.

Vztah se totiž nedá navázat, nedá se chytit, nedá se vynutit a nedá se spoutat. Na to je moc plachý, křehký a osobitý. Někdy si navzdory tomu, co bychom chtěli, nebo co jsme si mysleli, dělá, co chce. Hraje si, roste a vyvíjí se rychleji, než batole stavící se na nožky. Krouží kolem nás, našlapuje po špičkách, aby nás lapil a nakonec celé pohltil v té nejnevhodnější chvíli. Jeho jediným cílem je naše transformace a uvědomění. A když už si myslíme, že je pryč, vyskočí na nás z toho nejnepravděpodobnějšího místa.

Chtěla jsem vztahy pochopit, prozkoumat a poznat. Hlavně ty mezi muži a ženami. Co si budeme povídat, informace a předlohy v rodině jsou strohé. Myslím tím v tom, jak se dá vztah pojmout. Někdy jsou až příliš ohraničené nějakými pravidly nebo očekáváními. A vzhledem k tomu, že mi tahle pravidla a hry v mých vztazích nikdy nefungovaly a vždycky jsem se na nich pořádně vysmažila, rozhodla jsem se pátrat po šťastných a naplněných vztazích.  Abych nakonec zjistila, že jedinou možnou cestou, jak jít vztahu z cesty, jak ho přestat kroutit, překrucovat a lámat do různých škatulí, je ho jednoduše žít. A být v pravdě.

DSC_0729 

Tak jsem se dostala i k nádherné ženě, mojí kamarádce, která se svým partnerem sdílí vztah otevřený. Nevím, jestli je to úplně správná definice, možná by tomu spíš slušelo označení, vztah v pravdě a lásce. Pořád si myslím, že nejlépe by vám to podala ona na svém blogu, ale než sebere odvahu otevřeně mluvit o tom, co žije, můžu vám alespoň něžně zprostředkovat svoje poznání, nejen posledních dnů.

V poslední době jsem totiž v sobě začala cítit obrovský strach. Strach z jakéhokoliv vztahu s mužem. Jeden kluk mě chtěl dokonce pozvat na rande, což jsem okamžitě odmítla, se slovy, že na takovou divočinu ještě nejsem připravená. Uvědomila jsem si, jak jsem se po mých minulých zkušenostech totálně zasekla. Jak můj strach, hlavně nezažít další zranění nebo zklamání přerostl v gigantickou zeď, za kterou jsem nechtěla nikoho pustit. Pak jsem se ale bavila s onou zmíněnou kamarádkou a ptala se jí: „A ty jako vůbec nežárlíš?“ 

Emoce, co brání lásce a nebo jen chtějí jednoduše ven?

Žárlivost, zlost, manipulace, agrese, nenávist. Emoce, které na sobě nesnáším. Nemám se ráda, když někomu závidím.  Nemám se ráda, když pláču, nemám se ráda, když zuřím, nemám se ráda, když žárlím. Bolestivě jsem si uvědomila, že ale tohle všechno vyžaduju od toho druhého. Přece muž mě má přijímat takovou jaká jsem. To, přece všechny chceme. Aby nás muži milovali se vším, co tam je. Aby nás přijímali. „Ale dokážeš obejmout i tu nejtemnější část v sobě a dopřát jí lásku a pochopení?“ zeptala se mě kamarádka. Protože i ona žárlí, zuří, zlobí se. Ale svoje emoce i s pomocí partnera vyjadřuje, tak jak jsou. A taky se je učí milovat a přijímat sama za sebe.  Protože když to neudělá, začne být ve vztahu dusno a nepříjemno.

Přemýšlela jsem pak, kde se ve mně berou tyhle pocity. Pocity, že když nejsem hodná, milá, křehká dívka, když nehraju hru na dokonalou ženu nebo bohyni (to se teď všude píše, že by ženy měly být bohyně) nejsem hodna lásky. A vzpomněla jsem si na dětství a na pohádky.

Tak trochu jiná pohádka

Všechny ty příběhy o princeznách nebo hodných chudých holkách, které byly hodné a krotké tak dlouho, až je našel nějaký princ na bílém koni a zachránil je. Jako by všechny ty pohádkové příběhy popisovaly jen nějaké líbivé a chtěné stránky v nás. A jako by nám stále dokola předkládaly, že když budeme hodné a milé, tak jen tak nás bude princ chtít. A když budeme zlé, žárlivé, závistivé nebo manipulativní, jako sestra hlavní hrdinky, spláčeme nad výdělkem.  Ale ten princ pořád nepřichází, pořád nás nechce nikdo zachránit a tak skončíme ve vztahu jen proto, že nechceme být samy.  Možná ještě nejsme tak dokonalé princezny nebo bohyně. Přehlížíme věci, které nás už na začátku štvaly  a hrajeme hru o dokonalém vztahu z pohádky nebo romantického filmu. Ale jak dlouho tuhle hru  člověk dokáže hrát? Jak dlouho se dokáže vydávat za křehkou princeznu? Když právě ve vztahu vyplouvají na povrch ty největší „hnusíky“ a předešlá zranění? Ne náhodou všechny pohádky končí svatbou.  Kdo ví, kolik těch pohádkových párů vydrželo do prvního výročí. Nikde už se nepíše, jak vypadá to štastně až do smrti.

DSC_0961

On mě kvůli tomu nebude mít rád

Kolikrát jsem se bála projevit všechno, co jsem cítila jen za strachu z věty :“On mě přece kvůli tomuhle nebude mít rád.“  Tohle přece nemůžu udělat, tohle přece nemůžu chtít, to by mě jistě přestal mít rád. A tak jsem se čím dál víc propadala do vztahů, ze kterých se vytratila pravda a nakonec i láska. Hrála jsem hru dokonalé ženy, která přece má být hodná a milá a křehká, aby ji princ chtěl. A tak jsem touhle hrou, tímhle tlakem a vlastně i manipulací působila bolest nejen sobě ale i mužům. A lámala si hlavu nad tím, proč se všechny vztahy rozpadají jak domečky z karet, když jsem přece hodná a milá, stále chápající.

Jak říkali mí přátelé. Když člověk neprojevuje to, co opravdu cítí,  i ty nejtemnější zákoutí své duše, začne se s druhým odcizovat. Najednou zjistí, že se cítí dobře a uvolněně, sám sebou, všude jinde než ve vztahu. A za pár měsíců, let je láska pryč.

Uvědomila jsem si, že moje nejpevnější a nekrásnější vztahy jsou s lidmi, před kterými jsem se nebála otevřít. No upřímně někdy jsem to neměla ani moc ve své režii. Bylo období, kdy jsem propadala pláči nebo zuřivých záchvatům naprosto nekontrolovatelně a zrovna u toho někdo byl. Ale když jsem byla naplno v tom, co jsem cítila, mohli ti lidé vidět opravdu mě. Ne jen balast, který jsem se jindy snažila schovat. A tak mimoděk se kolem mě objevili lidé, kteří mě tak prostě přijímali, nechali projít emoce a život šel dál.

Ptala jsem se své kamarádky a kamaráda, se kterým sdílí vztah, na nějakou radu, jak tedy žít ty vášnivé, krásné a šťastné vztahy? Jediná odpověď byla, být sama sebou. Projevovat se plně a ve chvíli, kdy jde o všechno, nebát se riskovat i domnělý konec vztahu.

Zatím se tuhle dovednost, otevřenost a naprostou pravdu učím. Je to jak vysoká škola, protože někdy ani nepostřehnu, že do nějaké hry zase zabřednu. A je mi v tom na pytel. Ale pomalu zjišťuju že,  než být dokonalou bohyní, je mi dobře v tom občas projevit zlost, žárlivost, manipulaci nebo být debilní, slabá a někdy fakt totálně trapná. Ale hlavně mít se i v takových stavech ráda a být v tom vědomě.  Protože když jdou tyhle emoce v pravdě ven, neubližují a jejich moc slábne.  Tenhle článek píšu už dva dny a původně měl končit slovy, že na vztah s mužem nejsem zatím připravená. Nakonec se ale ukázalo, že vztahu, ať už bude jakýkoliv, je tohle moje stanovisko úplně u zadku. A zase se mi potvrdilo, že vztah prostě je, navzdory všemu, co si vymyslím, usyslím nebo vysním. Ale jaký bude, to už je jen na mně.

Přeji vám i sobě, ať jsou naše vztahy pravdivé, živé, plné vášně, dobrodružství a hlavně lásky. O nic jiného nakonec stejně nejde.

S láskou a úctou, žádná bohyně ani dokonalá, prostě žena. Lenka Liška

eBook foto

Lenka Liška
Jde to i jinak? Otázka, na kterou nacházím spousty odpovědí. Pojďte se mnou zažívat dobrodružství při objevování nových cest a možností, jak žít spokojený a naplněný život, plný změn a poznání. Stačí si jen vybrat :) Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře