Projít ohněm – firewalking

Tóny písně  Mother i  can feel you under my feet, zní z reproduktoru na zeleném prostranství před krásným zámkem Horní Libchava. Všichni v tichosti tančí kolem dohořívajícího ohně, kde se pod plameny rýsuje koberec ze žhavých uhlíků. Netrpělivě čekají, až se ozve jediná věta:  „Oheň je otevřen“.  Pak už jen stačí udělat bosou nohou první krok na rozžhavené cestě za sebepoznáním. Krok, před kterým se mozek a všechna přesvědčení cukají jako žížala na háčku. Krok, který se zdál ještě před pár hodinami jako něco nepředstavitelného. Vždyť to přece musí pálit. Nebo ne? Vítám vás na dobrodružné cestě jménem Firewalking. 

DSC_0255

Než to přijde

Pokud chcete projít přes rozžhavení uhlí a jste na to psychicky připravení, můžete hned. Z vlastní zkušenosti bych to ale moc nedoporučovala. Před samotným vyvrcholením celého dne totiž předchází spousta aktivit, které vás a hlavně váš mozek na tuhle neobvyklou disciplínu připraví.

Náš průvodce Josef Rezek nás nejdříve zasvětil do tajů fungování lidského mozku. Kde vzniká strach, jak s ním pracovat a hlavně jak si ten kulišák jeden, dokáže neustále potvrzovat svoji realitu. Pouček z knih a různých seminářů jsem měla načtených hodně, ale tady mi to všechno krásně zaklaplo jak klíček do zámku.  Ráda bych se zdržela také u toho načteno. Ono totiž něco číst a něco zažít nebo udělat, jsou dvě naprosto rozdílné věci. I na tom je firewalking postaven. Všechny zážitky se vám automaticky, tím, že je prožijete, uloží do buněčné paměti.  V náročné životní situaci si na ně pak v celé šíři vzpomenete.

DSC_0017

Asi nemá cenu tady rozepisovat úplně všechny aktivity, taky vám musím nechat nějaké to překvapení, až se 17.9. 2016 sejdeme na dalším termínu v Horní Libchavě 🙂 Proto se zaměřím jen na ty, co mě uchvátily nejvíc.

Nic se tu nedělá jen tak

Každá aktivita, ať už je to bubnování, chození přes ostré střepy, lámání dřevěné desky holou rukou nebo ohýbání kovové tyče krční jamkou, má svůj význam. Každá akce souvisí s nějakou životní situací a postojem, s jakým do nich vstupujete.

Ať už je to vstup do ostrých situací – střepy nebo zaměřování se na řešení problémů, ne na problém samotný – lámání desky holou rukou.  U střepů jsem například zjistila, že situace může být sebeostřejší, ale vždy si tam můžu udělat vlastní prostor a tak se nepořezat.  U lámání desky zase, že když se soustředím na záměr a ne na překážku, ruka deskou projede jako po másle. Ano přiznávám, že tohle se mi podařilo až napodruhé, Josef mě musel trochu vytočit. Když se moje ruka totiž od desky napoprvé odrazila, začal mě najednou ukazovat jako exemplární případ toho, jak funguje mozek. To mě tak nakrklo, samozřejmě bezdůvodně, že jsem se rozmáchla a udeřila takovou silou, kterou jsem u sebe nikdy nepoznala. Deska se rozletěla na dva kusy a já měla úžasný pocit.

DSC_0273

Hodně zajímavé bylo taky pozorovat, že když nevíte, jak je něco obtížné a nikdo vám to ani neřekne, uděláte to bez myšlenek absolutně lehce a automaticky. To se mi potvrdilo u ohýbání tyče do betonu krční jamkou. Tahle aktivita se dělá ve dvojici. Kovovou tyč si dáte do krční jamky, partner naproti vám udělá to samé. Navážete očima kontakt, napojíte se a jakmile je ten správný čas, oba se rozejdete ve stejnou chvíli plnou silou proti sobě. Cílem je tyč ohnout mezi sebou a nakonec se obejmout. Nejsem betonář a tak jsem vůbec nevěděla jak je tyč pevná. Ani jsem to před tím nezkoušela, takže mi vůbec nedocházelo, co děláme. S jednou úžasnou paní jsme to daly na první dobrou. Radost byla obrovská. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se tyč posléze snažila narovnat rukama. Nešlo to ani náhodou. Aha, dokud jsem nevěděla jak je pevná vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být problém. Mimochodem tohle funguje skvěle i v životě. Dokud vám někdo neřekne, že je něco těžké, vůbec to tak pro vás nemusí být.

DSC_0279

Šíp, co najde cíl

Setmělo se a my se pomalu přesunuli k hranici, která si v poklidu dohořívala. Myslela jsem, že je to tu. Jdeme chodit po žhavém uhlí. Ovšem to největší finále pro mě mělo ještě přijít. Josef totiž přinesl pět šípů s ostrým hrotem. Ještě před přechodem po uhlících nás čekal závěrečný rituál. Šípů bylo jen pět a mě bylo jasné, že tohle je to, pro co jsem si sem přijela. Ani jsem nečekala na otázku, kdo si to bude chtít zkusit a už se hrnula pro svůj šíp. Šíp si ostrou špičkou dáte do krční jamky, na druhé straně vám odpor dělá dlaň Josefova asistenta. Zakloníte hlavu, uvolníte ruce, zavřete oči a ve chvíli, kdy cítíte, že je ten správný čas, rozejdete se plnou silou proti šípu. Tady už není čas na nic, jen na úplné odevzdání a rozhodnutí, že jste ochotní to podstoupit. S plnou zodpovědností za všechno, co se může stát. V tu chvíli jsem byla ochotná i zemřít. Protože nerozejít se proti šípu by bylo horší než smrt.  Oheň hořel, celá skupina kolem mě  začala potichu opakovat slovo puma.  Totemové zvíře pro tento svět. Zavřela jsem oči a v okamžik, kdy jsem ucítila, že je čas, jsem se rozešla s plnou silou proti ostrému hrotu. Beze strachu, s naprostým odevzdáním. Ozvalo se křupnutí, šíp se zlomil a rozletěl na několik kusů. Všichni začali jásat, padla jsem na kolena a chtělo se mi plakat. Ten pocit se nedá ani popsat. V jednom okamžiku ucítíte, jaké to je se naprosto odevzdat něčemu většímu a opravdu žít.

DSC_0372

Žhavé uhlí je jen začátek

Mezi tím hranice dohořela. Koberec ze žhavých uhlíků byl připraven. V ohni shořely všechny naše minulé rány, které jsme před tím napsali na papír a byl čas přejít k novým prožitkům. Z reproduktoru se linula mantra, píseň Mother i can feel you under my feet. V tu chvíli jsme všichni cítili obrovskou pokoru a napojení na zemi. Všichni pomalu tančili kolem ohně a čekali na jedinou větu:  „Oheň je otevřen“.  Josef upravil poslední  uhlíky, změřil teplotu, která se pohybovala okolo 500 stupňů  a přechod mohl začít. Tady už se ale hlava začala vzpírat. Moje přesvědčení že to pálí, bylo větší než touha koberec přejít. V okamžik, kdy jsem cítila, že můžu vstoupit, jsem se zasekla a nemohla udělat ani krok. Nevěděla jsem co s tím. Couvla jsem a udělala ještě jedno kolo kolem uhlíků. Najednou se ve mně ale vzedmul pocit, že odtud nemůžu odjet, aniž bych to přešla. Moje chtění bylo tak silné, že jsem na koberec vkročila, bohužel v čas, kdy jsem nedostala jasné svolení. Nerespektovala jsem sama sebe. Samozřejmě jsem se tím pádem trochu spálila. Bylo mi hrozně, vevnitř jsem se celá rozsypala. Tohle si odtud přece odvézt nechci. Věděla jsem, že na rozžhavený koberec musím ještě jednou. Ale sama už bych to nezvládla. Poprosila jsem tedy Mílu, jednoho z účastníků, aby šel se mnou. Chytli jsme se za ruce a vkročili na uhlíky společně. Mimochodem bylo to poprvé, kdy jsem se odvážila říct si o pomoc. Většinou mám pocit, že musím všechno zvládnout sama. Ale tady to prostě už jinak nešlo. Vůbec to nepálilo, bylo to úžasné. Na konci jsme se objali a až asi po deseti vteřinách jsem si všimla, že mi mezi prsty jeden žhavý uhlík uvízl. Jaké bylo moje překvapení, že vůbec nepálil. Na noze po něm nebyl ani šrám. Jak velká síla je v našem mozku, v našich přesvědčeních a konceptech víry.

DSC_0401

Když už jsme seděli kolem dodoutnávajících uhlíků, cítila jsem opravdovou vděčnost za tyhle chvíle. Sama z vlastní zkušenosti vím, jak moc záleží nejen na samotném semináři, ale také na průvodci, který vás celou zkušeností provede. Tady byla cítit opravdovost, čistota a pokora. Ukazovat a probouzet v lidech jejich sílu má obrovský smysl. A tahle skupina lidí, kteří tenhle seminář realizovali, byla jako pohlazení pro duši.

Když jsem se vrátila domů, hodně lidí mi říkalo spoustu teorií o tom, jak musí být člověk v transu, aby uhlí přešel a že je na to jistě nějaký návod. Taky mi říkali, že jsme jistě měli něčím potřené nohy a podobně. Na to můžu říct jedinou věc. Já tam byla, přešla v plném vědomí a o ničem jiném, než o práci s vlastní myslí to není. Jako nakonec všechno v našem životě.

Kromě silných prožitků jsem si odvezla taky to nejdůležitější poznání, které se mi tímhle vrylo hluboko pod kůži. Udělání platí. Na všechno můžete mít spousty teorií a keců, ale nakonec to bude stejně jen o tom, jestli něco uděláte nebo neuděláte. Můžete celý život jen mluvit, nebo pojedete a vyzkoušíte to na vlastní kůži.

Stejně nakonec budete litovat jen toho, co jste neudělali, než toho, co jste udělali. A jediné, co můžete u firewalkingu ztratit, je strach. Získáte ale mnohem víc.

Co uděláte vy, až se ozve: „ Oheň je otevřen?“ 

S láskou a úctou Lenka Liška

eBook foto

Další termín přechodu přes žhavé uhlí je 17.9.2016 na Zámku Horní Libchava. Tak se tam třeba před žhavým kobercem potkáme 🙂 Více info najdete na tomhle webu.

Lenka Liška

Jde to i jinak? Otázka, na kterou nacházím spousty odpovědí. Pojďte se mnou zažívat dobrodružství při objevování nových cest a možností, jak žít spokojený a naplněný život, plný změn a poznání. Stačí si jen vybrat :) Můj příběh si přečtěte zde >>

Komentáře