Co jsem se naučila v budhistickém klášteře

…že ke štěstí stačí jen málo 🙂

Těsně po svých třicátých narozeninách jsem odjela do Thajska. Sama. Nebyla to jen obyčejná dovolená. Chtěla jsem zjistit, kdo opravdu jsem. Abych se nakonec vrátila s uvědoměním, že kdo, není až tak důležité, jako to, že jsem. Velký podíl na tom měl i můj pobyt v buddhistickém klášteře Wat Tam Wua Forest Monastery, kde jsem strávila tři dny. Tahle, zdálo by se kratičká návštěva, ale odstartovala změny, které mi dochází asi až doteď.

IMG_2604

Wat Tam Wua Forest monastery je klášter u lesů asi 65km od malého městečka Pai v Thajsku. Je otevřen pro každého bez rozdílu vyznání, národnosti. Můžete tam zdarma pobýt tři dny nebo klidně půl roku. Celý klášter funguje díky darům lidí, kteří tam jezdí. Je to jen na vás. Meditační techniku Vipasána vás budou učit buddhističtí mniši v čele s mistrem, mnichem Luang Ta Sayud, který je nejveselejším a nejšťastnějším člověkem, kterého jsem kdy potkala. V jeho blízkosti se prostě musíte pořád smát. Klášter buduje už 10 let.

Ke štěstí potřebujete opravdu málo

Rozvrh, který se v klášteře dodržuje vypadá zpočátku trochu děsivě. Povoleno je jen bílé oblečení, vstává se v pět ráno, kdy je první meditace.  V 7 se nabízí jídlo mnichům, pak snídaně, další meditace, oběd v 11, další meditace, úklid kláštera a nakonec spánek na ne příliš pohodlných postelích. Ovšem už po první hodině na tomhle kouzelném místě cítíte, že to vše má svůj smysl a člověk ke štěstí potřebuje opravdu jen málo.

IMG_2576

Co si budeme povídat, první den byl trošku šok. Těžko se totiž dalo soustředit na meditace, když vám ukrutně kručí v břiše. Poslední jídlo se tu servíruje v jedenáct dopoledne a celou tabuli tvoří jen jednoduchá jídla z rýže a brambor. Fakt jsem se snažila odpoutat se od svého těla, ale jako meditační začátečník dost bez úspěchu.

Každý meditační blok začíná chůzí. Tedy meditací pomalou chůzí, kdy pomalu našlapujete a v hlavě si říkáte jednoduché slovní spojení. Je to proto, aby se tělo připravilo na meditaci v sedě, která zpravidla trvá 40 minut a pak následuje moje nejoblíbenější meditace v leže. Po té je možnost si popovídat s místními mnichy. Ačkoliv buddhističtí mniši nesmí být moc v kontaktu se ženami a v normální situaci by nějaké blízké rozhovory byly celkem nemožné, tady se na to moc nehraje a zeptat se můžete opravdu na cokoliv.

Náhodou jsem se v jídelně zapovídala právě se zmiňovaným mistrem. Byl úžasný. Vyprávěl mi, že ještě před třiceti lety byl dost nešťastný, pak začal dělat Vipasána meditace a od té doby je pořád, ale opravdu pořád štastný. To můžu dosvědčit, jeho energie byla opravdu neuvěřitelná. Každé ráno nám děkoval za jídlo, smál se, a pořád opakoval „Vipasána beutiful“ s legračním thajským přízvukem. Tohle učení chce předávat dál, aby bylo šťastných lidí na světě co nejvíc. Taky mi vyprávěl o lidech, co do kláštera přijíždí. Při příjezdu jsou vždy napruzení, otrávení a klášter opouští rozzáření a vysmátí. A to dokonce i bez Barbecue, kterého se místo rýže,  dožadovala jedna americká skupina.

IMG_2641

Kromě povídání a meditování máte čas jen na sebe, na prozkoumávání zákoutí vaší duše, toho jak to máte, toho, kdo opravdu jste. A když vám fakt už něco z toho našeho „normálního“ světa chybí, můžete si dát v místní jídelně kafe.

Když si jdeš pro med, musíš počítat se včelím bodnutím…

…stálo na jedné tabulce, okolo které jsme chodili při odpoledních meditacích. Hned mi došlo, co se tím myslí. První dny v klášteře byly totiž opravdu bolestivé. Postel je jen dřevěné prkno, hlad k večeru sílil a sedět 40 minut nehnutě bolelo jak čert. Byl to zvláštní pocit, všechno vás bolí, komfortní to moc není, ale pořád cítíte, že vaše tělo, duše to fakt chce a že to prostě musíte dát. Samozřejmě jsem měla i světlé chvilky, kdy se mi opravdu podařilo hluboce meditovat. Poprvé v životě jsem zažila pocit odpoutání od vlastního těla. Cítila jsem jen energii, velký proud ve svém středu. Maso, kosti, kůže, jako by neexistovalo. Těžko se to popisuje, ale najednou vás napadne otázka a kdo je to JÁ. To JÁ,  které může vnímat, cítit, meditovat. Zjistíte, že je to něco, co vás mnohonásobně převyšuje, něco mnohem většího a rozsáhlejšího než jen vaše tělo, které podle tamních mnichů ani není vaše. Máme ho prý jen vypůjčené.

IMG_2637

Pokora

Už u jiných učení jsem měla trochu problém s pokorou. Před někým nebo něčím se poklonit, vzdát úctu nebo sedět vždy níž než mnich není pro našince úplně obvyklé. Pořád ve mně hloubal pocit, že přece JÁ, se nebudu někomu nebo něčemu klanět. Notabene nějaké pozlacené soše Budhy. To mě ale brzy přešlo. Když strávíte nějaký čas s mnichy a uvědomíte si, jakou službu tu vykonávají, hlava půjde k zemi hned. Navíc poklona znamená nejen úctu, ale pokud klečíte a dáte hlavu na zem, je to jediná poloha těla, kdy je srdce výš než hlava. Znamená to tedy i to, že učení, mistra, energii vnímáte, přijímáte srdcem a ne hlavou. Být pokorný navíc velmi osvobozuje. Celkem účinně to zbavuje ega, které se chvilku cuká, ale pak je v tom i absolutní svoboda.Když není žádné JÁ, můžete jen být. Navíc mi přijde, že i v běžném životě by nám víc úcty a pokory neuškodilo. Nejen k ostatním, ale i k sobě.

Upřímně trochu jsem měla problém i s postavením žen, které s mnichy moc nemluví, nesmí být v těsné blízkosti a když jim chtějí něco darovat musí požádat nějakého muže, aby jim dar předal. Vzniká tak i spousta vtipných situací. Když jsme jeli místním autobusem zpět do civilizace museli jsme se v narvaném autobuse  neustále přesazovat. Ženy totiž nesmí sedět vedle mnichů, kteří místní autobusy hojně využívají. Nakonec jsem ale pochopila, že ženy na to samy s pokorou přistupují a prostě to k buddhistickému učení v Thajsku patří. To ale neznamená, že by vás to mělo nějak omezovat. Já to na začátku vůbec nevěděla a tak jsem vesele s mnichy i stála a na jednoho dokonce při darování sáhla. Nikdo mi hlavu neutrhl, jen mě velmi jemně upozornili, že tohle se u nich fakt nedělá.

friendly woman

Když jsme s mojí kamarádkou z Německa klášter opouštěly, měla jsem pocit, že to bylo fajn, ale vlastně mi to až tolik nedalo. To se ovšem po pár dnech změnilo. Meditační techniky v kláštěře jsou opravdu silné a i krátký čas stačí, abyste si spoustu věcí uvědomili. Zjistila jsem, že když chci med, musím počítat se včelím bodnutím a že cesta ke sladkosti je bolestivá a obtížná, ale stojí za to. Také jsem si uvědomila, že člověku ke štěstí stačí opravdu jen málo. Místo na spaní, voda, trocha jídla a něco na sebe. Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější a klidnější než právě v klášteře. Taky vám dojde, že důležitější než věci jsou vztahy a ten nejdůležitější vztah je sám k sobě. Když se zbavíte všeho a na chvilku si zkusíte život v naprostém minimalismu, zůstane jen pravda a poznání.

Určitě vás teď napadlo, jestli mi to vydrželo i po návratu. Nedokážu popsat změnu, která se v klášteře odehrála, ale jo vydrželo. Hluboký pocit uvědomění a klidu vnímám pokaždé, když si na klášter vzpomenu.  Navíc mě teď asi čekají ty včely, protože věci, které mi fungovaly před cestou do Thajska už tolik nefungují. To co mě dřív bavilo, teď pomalu odeznívá a utváří prostor pro to nové. Je to trochu náročnější mezistav, ale těším se na všechny změny co mě čekají.

Protože jak se psalo v klášteře: „Pokud chceš od ostatních to nejlepší, musíš jim dát to nejlepší ze sebe. „

S láskou a úctou Lenka Liška

love

Lenka Liška

Jde to i jinak? Otázka, na kterou nacházím spousty odpovědí. Pojďte se mnou zažívat dobrodružství při objevování nových cest a možností, jak žít spokojený a naplněný život, plný změn a poznání. Stačí si jen vybrat :) Můj příběh si přečtěte zde >>

Komentáře