Bá-snění

Tužka a papír změní svět. Poezie vaše srdce...

"Co kdybych zítra umřel?"
"Dnes milovala bych tě jako nikdy."
"Co kdybych zítra umřel?"
"Dnes zapomněla bych na všechny naše křivdy."
"Co kdybych zítra umřel?"
"Dnes každý dotek, polibek by byl tak trochu jiný."
"Co kdybych zítra umřel?"
"Dnes nebylo by místo na pochyby."
"Co kdybych zítra umřel?"
"Dnes hladila bych tě ve vlasech až do božího rána."
"Co kdybych zítra umřel?"
"Z tváří slíbat by se dala voda slaná."
"A co kdybych zítra žil?"
"Až zítra blázne? Pak zemřel jsi už dnes a nic jsi neprožil."

"Napiš mi, toužím po tobě."
"A co ti mám napsat?"
"Že mě miluješ vášnivě, bláhově."
"Hmm, počkej, to si musím zapsat..."
"Že toužíš po mně jako po nádechu,
po vzduchu co probouzí každou buňku v těle."
"Aha a nebude to působit moc směle?"
"Že toužíš po mně jako spánek po milovaném snění."
"To ve mně probouzí zvláštní chvění."
"Že splníš mi každé přání, jen za to, že moje dlaň spočine ve tvé dlani."
"To nemohu napsat, omlouvám se. To nemohu splnit, vím to, znám se."
"Vždyť já vím. Toužím po něčem co nebude a není, znovu zažít ten prchavý okamžik bez očekávání a lpění. Tak jako jabloň znovu kvete a ztrácí své plody, pouštím sebe tebe do svobody."
"Tahle chvíle musela nastat a proto prosím dovol mi ti napsat...."

Je čas...
Já vím.
Je čas...
Jen ještě pár minut, úsměv, dotek. Smím?
Je čas...
Bohatě zaplatím.
Je čas...
To přece nejde jen tak bez varování.
Je čas...
Co mám udělat? Pohnout skálou, běžet strání?
Je čas...
Vždyť já vím.
Je čas....
Že už jediné co smím,
Je čas...
vyčíst slunná rána, všechny lásky,
Je čas...
Z úsměvu nejhlubší tvé vrásky.
Je...

Ó vodo divoká,
smyj všechny hříchy z těla.
Ó vodo divoká,
Ať odpláče se po kapkách,
vše co jsem kdy chtěla.
Ó vodo divoká,
Ať den za dnem plyne
mezi lásky břehy,
ať rosa splétá pramínky,
do copánků něhy.
Ó vodo divoká,
ať v žilách proudíš mi,
jak vše co mám tak ráda,
Ať švarný mládenec šeptá má milá,
osuším ti záda.
Ó vodo divoká,
ať moudrost v srdci leskne se
čistě, jak slunce na hladině,
ať i když změníš se v bouře déšť,
ten pocit nepomine.

„Pane řekni mi proč motám se pořád v kruhu?“
"Miluji tě."
„Proč někdy je tak těžké vidět duhu?“
"Miluji tě."
„Proč miluji a nejsem milována?“
"Miluji tě."
"Proč občas probouzím se do kalného rána?“
"Miluji tě."
"Proč někdy strach mnou cloumá jak podzimní vítr listím stromů?"
"Miluji tě."
"Proč přes všechen hluk, strach a bázeň těžko hledám cestu domů?"
"Muliju tě."
"Proč srdce jeví se tak křehce jak baletka z porcelánu?"
"Miluji tě."
"Proč někdy zbytečně si hlavu lámu?"
"Miluji tě."
"Ty mi vůbec nepomáháš, na všechno máš jen jednu odpověď?"
"Miluji tě."
"Stále jen dvě slova, já čekala bych více vět!"
"Miluji tě."
"Omlouvám se pane, že dřív jsem neviděla
necítila a ptala se tak směle,
že všechna proč jsem vědět chtěla,
a přitom ty se mnou mluvíš tak vřele.
Desetkrát jsi vyslovil co bylo pro mě dřív jen zdání,
pokorně děkuji, že láska je a bude jediné mé přikázání."
"Miluji tě…"

Ó město všech uměleckých duší a bohémů,
stále mi tepeš v srdci,
pod pergolou ve stínu kavárenských emblémů,
rty jemně smáčím v horké kávě,
a v polibcích neznámých milenců
rozpouštím se jak smetana v čokoládě.
V těch krátkých chvílích se i ručka městských hodin zastavila,
a život změnil se na okamžik ve výkladní skříni,
otisk rudých rtů na sklenkách-příslib,že krása tu byla,
my snílci seděli jsme tu - okolní šum jak symfonie v obřadní síni.
I když z té touhy hluboké zbyl mi na šatech jen poničený lem-já klidně snila bych znovu, jen pro těch pár vyšeptaných slov:
"Je t'aime avec une bell femme."

Já viděl všechny krásy světa,
já v pažích sílu králů měl,
kam vkročil jsem tam právo veta,
pevně cestou svou jsem šel.

Pak přišla jsi má něho milá,
tvé dlaně jemné jako mech,
křehce jsi mě pohladila,
láskou voněl, šeptal dech.

Špičky prstů tančí hrudí,
na šíji horká tvoje tvář,
ten dotek z klamu svět můj budí,
a pravdou probouzí se nevědomý lhář.

Já přece viděl, cítil ve své slávě sílu,
bezbřehá byla moje moc
ty z malicherných bojů děláš jen kousky jílu,
a vládu nad zemí přebírá noc.

Ráno cítím něho milá,
srdce taje, paže sílí,
hojí se cos pohladila,
my jedním jsme v tu chvíli.

Já získal víc, než dřív jsem měl
Já byl jsem Thurak
Tys má El.

Navěky Thurakiel.
http://inner-m-mastery.com/project/thurakiel/

Seminario Minor

Je čas jít spát
pod křížek z Ebenu,
je čas jít spát,
co je to za ženu.
Modlit se neumí,
šíji dlaně mnou,
z klášterních zdí,
laudáte Mariam nade mnou.
Je čas jít spát,
košilka padá z ramen,
rty ze sadů višňových,
vdechují Amen.
Je čas jít spát,
na lůžku kde spočívala mnichů těla,
teď vášeň usíná
a zvony zní z kostela
v Santiagu de Compostela...

Ty vyzval jsi mě k tanci,
tak majestátně ve škrabošce jsi tam stál,
já měla bílé vločky ve vlasech
a vítr jemně vál.
Do ucha šeptal jsi ta čarokrásná slova,
já skoro dýchat nemohla
a chtěl tančit znova.
Chytil jsi mě kolem pasu, náhle rozplynula se zimní šeď,
já cítila volnost, něhu, vášeň, lásku
a život celý na parketu - jen pro tady a teď.
Pak vedl jsi mě rychle, pomalu i lehce,
někdy jsi jen tak se mnou stál,
mé tělo jak skořápka ptačího zrození plulo sálem křehce
A vítr šprýmař si s pramínky vlasů dětsky hrál.
Pak přišly poslední kroky, já zahlédla v okně bustu anděla,
ty jsi náhle ustoupil a já ve skráních ti viděla.
Vráska k vrásce line se jak soutok řeky divé,
začal jsi mizet v mlze rychleji, než bylo by mi milé.
Než rozplynul se poslední obrys tváře,
a závěrečným tónem zněl tvůj hlas,
nechal jsi mi lístek v ruce -
"Byl jsem tvůj jen na chvíli - Tvůj vyměřený čas."
Sál potemněl v záři svící, kolem obrůstá trny zdobený plot
a moje ruce zkřehlé mrazem,
sbírají z mramorové podlahy, poslední pár protančených bot.
Tak opět sama tiše nazouvám střevíčky s ošoupanou špičkou,
a krok po kroku pomalu opouštím život za plotem,
vím poslední to bylo varování, ať bytí není jen smutnou hříčkou,
odteď slibuji jen tančit, tančit životem
.

Pane ty vykoval jsi růži z kovu,
na tržiště osudů jsi ji zasadil,
tam urthl ji kovář, přinesl domů,
plamen zažehl, nástroje připravil.
Oheň obtéká lístky lesklé okvětní,
taví tělo, stonek, k obloze dým stoupá,
muž s kapkou potu na čele, v ohni s ní,
hrubé ruce a ústa tak skoupá.
Každý pohyb, tlukot kladiva načechrává vlasy plavé,
s láskou a pokorou, mistrovsky,
kuje železo dokud je žhavé.
Pak sedí nehnutě, poslední jiskry vítr dmýchá,
on sfoukne jemně zbytky popela
a růže náhle dýchá.
Z těch šedých kousků posledního žalu,
vykvétá květ bílý,
On lehce si přivoní a sklání hlavu,
před křehkostí, jemností plné síly.
Pane ty vykoval jsi růži z kovu...

Jeden banán, dvě vejce k tomu,
pomalu si zvykám, že už nepřijdeš domů.
Pořádně rozmixuj, na pánev trochu oleje,
na hrudníku jak na Štrbském plese smuteční závěje.
Smaž rychle - půl minuty každou stranu
ještě tě cítím krvi, ve snech co chodí k ránu.
Podávej s marmeládou, burákovým máslem nic na tom není,
jak lehce praskal olej, stejně chci najít sílu k odpuštění.
Jeden talíř takové dobroty nikdy není dost,
ty snídáš s jinou, já znovu sama učím se vítat noc.

Co bylo chladne a bledne, jak obrázek do vitrínky,
ještěže na světě pořád jsou, slaďoučké palačinky.

Pluje si loďka po hladině,
houpy houp,
na palubě jen my dva,
houpy houp,
tvé oči znám, jsou však jiné,
houpy houp,
studené jak ledu kra.

Pluje si loďka po hladině,
houpy houp,
košulka smáčená už touhu nezakryje,
houpy houp,
sukýnku kasám nad lýtka,
houpy houp,
na břehu děvče okaté,
houpy houp,
věneček z rozmarýnu vije.

Pluje si loďka po hladině,
houpy houp,
já dívám se jí do očí,
houpy houp,
ty oči moje jsou, však dívají se jině,
houpy houp,
a ztrácejí se v úbočí.

Plout s tebou od břehu,
byl od začátku risk,
ne to není rybník náš,
to šumí řeka Styx...